To, že skupině Jananas všechno trvá, na to jste si snad už zvykli. Ale to, že nám tři roky trvalo oznámit ROZPAD, to je myslím na pováženou (nebo aspoň na zápis do nějaké knihy rekordů). Bohužel, je to tak. Život happens. Jak jsme si nějak prorocky v poslední písni alba To samo zpívali “odejdu do fejdu”, tak to přesně se stalo. Kapela se ztlumila, píseň přestala.

Nechali jsme za sebou snad pár šťastnějších uší, hektolitry vypitých piv na podiu i mimo něj a třeba jsme taky něco předali dál a “Jananas legacy” bude stále žít.

Tak jedno velké díky, že jste s námi byli, že jste poslouchali a furt posloucháte. Byla to jízda a těšíme se z toho, co za další jízdu vytvoří každej po vlastní ose. Pokud si myslíte, že je to pouze poťouchlá kampaň na to, abychom se v šedesáti svraštělí a povislí comebackem zajistili na důchod, bohužel vás budu muset vyvést z omylu. Kapela je totiž vždycky – bohužel či bohudík – ten nejkrásnější, ale nejsložitější organismus na Zemi.