Dvoumetrový režisér s šíleným chechotem běhal po setmělém prostoru s knihou namočenou v benzínu a všude za sebou nechával vysoce hořlavou cestičku. Vedla směrem k našim zaparkovaným autům. Drobný, veselý pomocník Ludvík s rozsvícenou čelovkou kmital tmou jako hbitá malá světluška. Tu přiskočil, aby rozdmýchal skomírající plamen, tu posunul hořící knihu blíže do záběru a když si Jan Látal postěžoval, že je moc tma, během tří minut vyrobil louč, za kterou by se nemusel stydět ani král Artuš.
Najednou se prostorem ozval Janův křik : „Utíkejte! Všichni pryč! Utíkejte! Bouchne to!!”
Všichni jsme se rozprchli do tmy, zalehli do zákopů a čekali explozi.
„Co se stalo!?” volal Ludvík.
„Chytla velká petka s benzínem” zazněla odpověď ze tmy.
„To je v pohodě, ta prohoří” zhodnotil situaci Ludvík.
Zvedli jsme se země a vrátili se k místu natáčení. V prostoru bývalého pokojíku už byl slušný požár, který ozařoval i druhé patro domu bez střechy.
„Máme s sebou hasičák, že jo?” pípla nesměle Jana.
„Jó..” zamumlal Jan Látal s hlavou v kameře, ale Jana se nemohla zbavit dojmu, že vůbec neví, na co se ho ptala.
„Tohle bude super záběr!” hlásil Látal nadšeně. „Řekněte mi prosím, kdyby mi hořela kamera,” požádal a posadil se přímo k plameni.
Podlahu pokoje tvořila udusaná země pokrytá spoustou odpadků. Ve tmě nebylo vidět, co všechno se tu na zemi válí a Jana byla ráda, že to nevidí. Brzy ji totiž čekal náročný úkol. Svléci se v chladné zimní noci do letních šatů a bosé nohy položit do odpadků.
„Snad tu nejsou jehly a stříkačky” zadoufala nahlas.
„Neboj, jenom střepy,” uklidňoval ji Jenda.
„Tak Janičko, pojď blíž k ohni! Ještě blíž! Blíž! Ludvíku potřebuju víc plamenů,” velel Látal.
Ludvík si z malé pet lahvičky vyrobil jakési stříkátko benzínu a stále zkrápěl benzínem Janino bezprostřední okolí.
„Neuhýbej těm plamenům, Janičko, neboj se jich!” volal režisér.
„Bojím se jich, jsou moc blízko a už mě hrozně pálí oči,” namítala Jana, ale nebylo to nic platné.
Ludvík šlehal plameny jako v pekle a Jana se dusila ve zplodinách z ohně. Za chvíli pro slzy nic neviděla. Když se však vzdálila od ohně, aby chvíli regenerovala, byla jí strašná zima.
Jan Látal si kontroloval záběry a oheň kolem sebe nevnímal. Ten už začal zachvacovat nejen suchou trávu a odpadky, ale pouštěl se také do bezových keříků.
„Honzo, hoříš!” zvolal náhle Ludvík Hradílek a skutečně – nohavice a pravá bota Jana Látala začala znatelně plápolat.
Jan Látal začal tančit odzemek a plácat se do nohou jako v nějakém folklórním souboru. Když jsme režiséra uhasili, pokračovali jsme dále v pyromanském večírku. Jana seděla s knihami a novinami v hořícím domku a loučila se se životem. Ludvík pouze v krátkých intervalech přicházel, aby vždy jen chrstl do objektu dávku benzinu a utekl.
„Aaa, teď jsem to dostal” hlásil po chvíli a držel si oči. „Nestih jsem včas uskočit a shořely mi řasy,” prohlásil, ale nevypadal, že by ho ztracené řasy nějak zvlášť mrzely.
„Jano, ti lidé jsou šílení,” hlesl Jenda.
„Spálili jsme obrazy Vincenta van Gogha a verše Jiřího Wolkera a toto je trest,” konstatovala Jana.
A byla to pravda. Naše video zaplatily životem nejrůznější knihy. Životopis Josefa Goebbelse, který sám knihy pálil, encyklopedie nejrůznějších odvětví, fotografie Adolfa Hitlera, noty budovatelských písní, náboženské příručky, básně zapomenutých básníků i mapy již neexistujících států. Všechna dogmata i teze, jejichž platnost bohužel často shoří snadněji nežli křídový papír, na kterém jsou vytištěny. Zvláště ten Goebbels pořád ne a ne chytnout. Kroutil se a hořel jen velmi neochotně.
